Neverending story III, aneb: “Jó vono šlo vo cikány? ... tak to jó"

Nekonečný příběh bez Ing. Zemana … ačkoli? O geneticko-etnické (nebo etnicko-genetické?) závislosti … a do p…..!

Neverending story II, aneb JE SUIS HANDICAPÉ

Za vysvětlení výroků Miloše Zemana k handicapovaným mezi nehandicapovanými můžeme považovat hradní: „Pan prezident to co řekl, nemyslel tak jak to řekl, ale úplně jinak“. Lepší jsou snad upřesnění, že šlo vlastně jen o negativní postoj k možnosti úplného rušení praktických škol (nemohl by pan Zeman vyjádření k tak závažným věcem „dávat napoprvé“?). Nebo si nakonec můžeme, jsme-li s vysvětlením nespokojeni, zaspekulovat v diskuzích a „odpovědět“ si sami, o čem vlastně byla řeč. Snažil jsem se takto najít odpověď a dozvěděl jsem se, mimo jiné, že mezi řádky bylo možné číst, že se jedná o děti z romských rodin. Ano, asi to vyčíst skutečně šlo, jen si možná ne každý chtěl připustit, že vzniká další prazvláštní pojem: geneticko-etnická (nebo etnicko-genetická?) závislost. A do  .….!

Připustil jsem tuto spekulaci a popřemýšlel o tom, jak dalece jsme takovým zjištěním pokročili. Nijak a nikam, jsme tam, kde jsme byli, není-li to horší. Usoudili jsme (z čistě laického pohledu), že zařazení dětí s jakýmkoli handicapem do tzv. hlavního proudu vzdělávání, je žádoucí, ale ne jednoduché, ne bez problémů a ne bez nutnosti dalších řešení a v neposlední řadě ne bez nutných finančních výdajů.  To ovšem opravdu platí jak pro handicap zdravotní (fyzický, mentální), tak i pro handicap řekněme sociální. Bezpochyby jsou děti, kterým je hlavní překážkou ve vzdělávání v „normálních“ kolektivech jejich rodinné (ne)zázemí. K takovým nikoli výhradně, ale pravda často patří děti z romské komunity. Máme-li už desítky let plné pusy (pusa = ústa) nutnosti integrace romské komunity, pak je snad zařazení těchto dětí do prostředí, které považujeme za normální více, než žádoucí. Jistě to není a nebude snadné, ale snad nastává čas, kdy diskuzi k takovým otázkám povedou odborníci z řad pedagogů, psychologů, snad sociologů a diskuze laické veřejnosti (jo, Kuchynka taky) zůstane jistým (ne vždy lichotivým) obrázkem veřejného mínění.

K něčemu se ale i my laici vyjádřit můžeme. Můžeme si říct, že pokud jde o šikanu ve školách, neměli bychom své děti vychovávat dle návodu: „Víš Pepíčku, ten chlapeček je jiný (zelený s modrými puntíky, dyslektik, na vozíku), ale ničeho se neboj Pepíčku, nebudeme tě nutit být k jinému chlapečkovi krutý, prostě se postaráme, aby byl jinde, v jiné třídě, v jiné škole, zemi? ….